CHRONICKÁ HEPATITIDA

GENOMICKÁ SELEKCE - VÝZVA K ÚČASTI NA VÝZKUMU GENETICKÉHO TESTU DKK

GENETIKA a DKK

VÝSLEDKY DKK v chovu ČR

FUCOSIDÓZA

OČNÍ NEMOCI

EPILEPSIE

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chronická hepatitida u anglických špringršpanělů

K zájmu o tuto problematiku i k napsání tohoto příspěvku mě přivedla smrt jedné mladé fenky, kterou jsem velmi obdivovala a s velkým zájmem jsem čekala na její první potomstvo. Fena bohužel zemřela ve třech letech a diagnóza zněla: chronická hepatitida.

Chronická hepatitida je velmi záludná, obvykle se klinicky projeví až ve chvíli, kdy bývá pozdě. Vyznačuje se přítomností nekrotických jaterních buněk a aktivní zánětlivou reakcí. Čím je nemoc chroničtější, tím dochází k většímu poškození. Vznik a původ je neznámý a diferenciace virových původců nebyla ve veterinární medicíně zatím stanovena. Nejčastější příčinou hepatitidy jsou dosud neidentifikované viry, existují ovšem plemena, kde je již potvrzeno genetické postižení.
Dosud nejsou k dispozici specifické krevní testy a hepatitidu je možné zjistit ultrazvukovým vyšetření. Ovšem jediným přesným potvrzením diagnózy je histologické vyšetření tkáně získané biopsií.
Existují plemena, která jsou ke chronické hepatitidě predisponovaná. Nejčastěji se mluví o amerických a anglických kokršpanělech, dobrmanech, bedlington teriérech, west highland white teriérech a labradorech.
V případě bedlingon teriérů a west highland white teriérů je již prokázáno genetické zatížení, a to s recesivní dědičností. V současnosti již pro tato plemena existuje test DNA, který odhalí genetické přenašeče onemocnění.

Posledních několik let vzrost počet anglických špringršpanělů, u kterých byla potvrzena chronická hepatita, ve většině případů se smrtelným koncem. Umírají především mladé feny do čtyř let věku. K výraznému nárůstu tohoto onemocnění došlo zejména ve Velké Británii, a to v takové míře, že se chovatelé rozhodli situaci řešit.
V roce 2008 byl zahájen výzkumný projekt pod vedením vědecké pracovnice Penny Watson, který si dal za cíl zjistit příčiny onemocnění chronickou hepatitidou u anglických špringršpanělů; vysvětlit, proč jsou některé linie postižené víc než jiné, a proč v některých chovech se chronická hepatitida vůbec neobjevuje. Tým se zatím pokouší na základě analýzy krve dárců zjistit, zda za úmrtími nestojí dosud neznámý virus, proti kterému neexistuje očkování, nebo zda nejsou angličtí špringršpanělé geneticky zatíženi stejně jako například west highland white teriéři.
Než budou známé výsledky, chovatelům nezbývá, než při vytváření chovných párů sledovat nejen zdravotní stav krycího psa, ale také jeho sester a tet.

Mgr. Renáta Tetřevová
CHS Dragons Manor

 

 

 

 

 

 

GENOMICKÁ SELEKCE DKK U ŠPANĚLŮ

ZAPOJTE SE TAKÉ – POMOZTE PROJEKT ZREALIZOVAT !!!

V současné době mají majitelé španělů možnost podílet se na projektu prof. Distla z Vysoké školy veterinární v Hannoveru, který je zaměřen na genomický odhad chovné hodnoty DKK u španělů.

Základem tohoto projektu se stala studie zpracovaná u německých ovčáků, která ukázala, že výskyt DKK u německých ovčáků není ovlivněn více geny, ale pouze jedním dominantním hlavním genem a několika polygenními komponenty s malým účinkem. Toto zjištění představuje revoluci v pohledu na dědičnost DKK a zejména v další chovatelské práci.

Zda se DKK u španělů dědí také díky stejným genům jako je tomu u německých ovčáků, nebo zda existují přeci jen nějaké rozdíly, na tuto otázku se snaží právě tento projekt najít odpověď.

Obracíme se proto na Vás s žádostí o pomoc! Vše, co po Vás požadujeme, je pouze vzorek krve zrentgenovaného španěla!

Na webových stránkách Jagdspanielklubu naleznete podrobnější informace, včetně potřebného fomuláře. Společně s vyplněným formulářem je potřeba poslat 5ml-EDTA-krevní vzorek Vašeho psa, kopii jeho PP a výsledek vyhodnocení DKK.

http://www.jagdspaniel-klub.de
http://www.jagdspaniel-klub.de/Merkblatt_zur_Blutentnahme_genomischen_Selektion.pdf

Do roku 2010 potřebujeme získat celkem 200 vzorků od každého plemene španělů (zejména AC, ASS, WSS), proto hledáme podporu všech klubů chovatelů španělů v Německu i v zahraničí.

Doposud se chovatelé psů snažili zlepšovat stav DKK pomocí selekce na základě vyhodnocování rentgenových DKK nálezů rodičů. To znamená, že chovatelský výběr byl prováděn dle fenotypu. Všichni ale víme, že úspěch této metody je spíše částečný. Naproti tomu by metoda vyhodnocování genomů , které dnes umožňuje stále se zlepšující technické vybavení laboratoří, mohla být mnohem účinnější.


Na univerzitě v Hannoveru vyvinul Prof. Distl následující metodu s využitím dat německých ovčáků. Použil krevní vzorky a rentgenové výsledky DKK od skupiny cca 200 náhodně vybraných psů, při čemž tato skupina měla co možná nerozmanitější skladbu (pohlaví, původ, výsledek DKK atd.). U těchto psů vyhodnotil genom dle rozdílů ve srovnání s nálezem DKK a našel 19 míst genomu, která, jak se zdá, podstatně ovlivňují DKK. Ukázalo se, že psi s DKK A jsou výrazně odlišitelní od psů s DKK C.D a E. U stupně B to zatím není jednoznačné. Je zajímavé, že DKK C,D a E se od sebe geneticky neliší. Nalezením těchto 19ti míst v genomu byla vytvořena nová metoda vyhodnocování. Pokud se vyhodnotí krevní test psa, který nebyl doposud rentgenován, je možné u něj stanovit, zda patří spíše do skupiny psů zatížených DKK či do skupiny psů nezatížených. To znamená, že možnost chovatelského výběru prováděného na základě genotypu se posunul prokazatelně blíže,a to zejména v případě polygenní dědičnosti. Je tak možné již při plánování spojení určit, jak na tom štěňata budou.

Tato metoda rozeznává tři základní skupiny:
1. Jsou-li výsledky u obou rodičů příznivé, patřila by všechna štěňata – pokud by byla zrentgenována – do skupiny s DKK A event. B.
2. V případě nepříznivého výsledku rodičů by všechna štěňata – pokud by byla zrentgenována – spadala do skupiny C,D, nebo E.
3. Ve třetím případě, kdy jeden rodič bude mít vyšetření příznivé a druhý nepříznivé, mohou se u štěňat vyskytnout všechny stupně DKK od A po E.

Tato metoda Dr. Distla se dá použít i pro další oblasti: katarakta, epilepsie atd. Klasifikaci – nebo-li nalezení důležitých míst v genomu – je ale nutné vyvinout pro každé plemeno a každé onemocnění zvlášť. Tato práce je zatím věcí výzkumu a ve většině případů proto i pro chovatelské kluby zdarma. Její pozdější využití chovateli bude samozřejmě zpoplatněno. Výše poplatku by měla odpovídat ceně běžného DNA vyšetření.

Soustřeďme se ale nejprve na DKK. V Jagdspaniel-Klubu bychom rádi zavedli tuto metodu co možná nejdříve do praxe u AC a ASS. Před vlastním zavedením je ale nutné tuto metodu nejprve důkladně vyzkoušet v tzv. „zkušebním provozu“. A tady narážíme na problém, který celou záležitost brzdí. Tím problémem je získání 200 krevních vzorků + rentgen.nálezů DKK! Zejména u plemene ASS je to úkol nelehký, u WSS pak bude ještě složitější. Velice bychom proto uvítali, kdyby se s námi do tohoto projektu zapojily i ostatní evropské chovatelské kluby. Vzhledem k tomu, že nálezy DKK jsou vyhodnocovány v různých zemích dle různých principů, bylo by dobré, kdyby univerzita měla k dispozici i další data (jako např. Norbergův úhel, polohu kyčelního kloubu, morganlinii atd.) Pokud budou zahraniční kluby spolupracovat, považujeme získání potřebného počtu vzorků AC a ASS do poloviny roku 2010 za reálné.

Na webových stránkách Jagdspanielklubu naleznete formulář, který je nutno vyplnit a poslat společně s krevním vzorkem, kopii PP vašeho španěla a výsledkem jeho rentgenového vyšetření DKK.

http://www.jagdspaniel-klub.de
http://www.jagdspaniel-klub.de/Merkblatt_zur_Blutentnahme_genomischen_Selektion.pdf
Jan Kappetijn – garant projektu

Za pomoc při překladu děkuji Ing.Šárce Zádrapové.

Mgr.K. Tydlitová

 

 

 

 

 

 

 

Sledování zdravotního stavu u plemene ASS

V současné době se u plemene ASS sleduje pouze jedno zdravotní kritérium, a tím je DKK (dysplazie kyčelního kloubu).

DKK není onemocněním způsobeným pouze vlivem genů, ale jistou úlohu při jejím vzniku hraje i výživa a zátěž psa zejména v období růstu.

ASS nepatří mezi plemena, u nichž vyšší stupně DKK způsobuje pohybové problémy.

Změna vyhodnocovatele DKK pro ASS ( MVDr. Ekr) přinesla dle mého názoru i jisté zlepšení výsledků DKK. Pan MVDr. Ekr zatím vyšetřil cca 115 ASS, 77 % s výsledkem DKK negativní až hraniční (A a B), 18 % s výsledkem lehká DKK (C) a cca 7 % s výsledkem středně těžká až těžká DKK (D a E).

Rentgenové vyšetření DKK je součástí chovných podmínek plemene ASS, z chovu jsou vyloučeni pouze jedinci s těžkým stupněm DKK (E).

Někteří chovatelé a majitelé ASS nechávají současně s DKK vyšetřit u svého psa i DLK (dysplazii loketního kloubu). Ani toto onemocnění však nepostihuje plemeno ASS v takové míře, že by mu bylo nutné věnovat větší pozornost.

Plemeno ASS ale postihují jiná geneticky podmíněná onemocnění, kterým bychom určitě pozornost věnovat měli.

Prvním z nich je FUCOSIDÓZA – je to progresivní neurologické onemocnění, které napadá centrální nervový systém (postihuje i člověka). Nemocní psi většinou do 2 let života umírají, jen výjimečně se dožijí 4 let. Nejčastějším projevem fucosidózy jsou epileptické záchvaty a většina veterinárním lékařů fucosidózu také jako epilepsii diagnostikuje . Léky, které však při skutečné epilepsii pomáhají nemoc zmírňovat, u fucosidózy nezabírají a pes umírá. Díky tomu, že se tato nemoc projevuje u postižených jedinců v raném věku, nehrozí nebezpečí , že by se tito nemocní jedinci uplatnili v chovu. Vzhledem k tomu, že se ale fucosidoza dědí recesivně, daleko nebezpečnějšími faktorem v chovu jsou z hlediska dědičnosti tzv. nositelé, tj. jedinci, kteří jsou sice sami zdraví, ale mají jeden nemocný gen, a v případě, že jsou pářeni s jedincem, který je rovněž nositelem tohoto nemocného genu, narodí se z takového spojení cca 25 % zdravých potomků, 25 % nemocných a 50% nositelů onemocnění.

zdravý x zdravý - 100% zdravých
nemocný x nemocný - 100% nemocných
zdravý x nemocný - 100% nositelů
nositel x nositel - 25% zdravých, 25 % nemocných, 50% nositelů
zdravý x nositel - 50% zdravých, 50% nositelů

Naštěstí pro chovatele ASS byl na fucosidózu vyvinut DNA test, kterým lze jednoduše zjistit , zda testovaný jedinec je nemocný, zdravý nebo nositel.

Test provádí buď Animal Health Trust ve Vel. Brit. (stěr slin) – cca 50 lib.
Laboklin GmbH v Německu (z krve) – 100 EUR

Jediným způsobem, jak zabránit tomu, aby se narodili nemocní jedinci, je v chovu dodržovat minimálně zásadu, že se vždy páří mezi sebou dva jedince, z nichž alespoň jeden je testovaný a negativní!!!

Chovatelé ASS ve Velké Británii a ve Skandinávii poměrně zodpovědně k testování přistoupili a v současné době si mohou dovolit tvrdit, že mají zdravé chovy. Většina importů z těchto zemí je po testovaných a negativních rodičích.

Bohužel to samé se nedá říct o českém chovu. U nás nikdy nebyla sledována a vzhledem k tomu, že je pravděpodobně hodně často zaměňována s již zmíněnou epilepsií, nikdo u nás tento problém ještě nepojmenoval tím správným jménem. Několik českých psů bylo testováno a pravděpodobně k velkému překvapení majitelů byl výsledek „nositel“ . I já jsem si položila otázku, odkud se u českých psů vzala fucosidoza? Podařilo se mi získat rodokmeny dvou ASS z pracovních německých chovů, kteří jsou rovněž nositelé fuco, a v jejichž rodokmenech jsem našla jména dobře známá i z rodokmenů českých ASS:

Phantom of Whitebrook
Ascot z Budských lesu
Ajka z Kostina
Astor od Belej (Brix Větrovan, Dita Stubnianka)
Fanny Vysohaj (Adar z Křížových alejí x Anita Admar)

Před pěti lety se pak v mém blízkém okolí řešily případy dvou mladých ASS , u kterých se přibližně v jednom roce začaly projevovat epileptické záchvaty, které se stupňovaly, žádná léčba na ně nezabírala a oba přibližně ve věku dvou let uhynuli.

Nechci vyvolávat těmito úvahami v žádném případě mezi chovateli nějakou paniku, ale spíš je motivovat k zamyšlení. Pravděpodobně máme v populaci českých ASS mnohem větší množství nositelů fuco než si dovedeme představit a vzhledem k vysokému stupni příbuznosti (např. R-z Lovparku 37% chovn. psů a 55 % chov. fen!!!), je riziko páření dvou nositelů a tím narození nemocných jedinců poměrně vysoké.

Dalším geneticky podmíněným onemocněním postihujícím ASS je Progresivní atrofie sítnice (PRA).
Při tomto onemocnění dochází k nedostatečné funkci a odumírání buněk sítnice (tyčinek a čípků) a končí úplnou slepotou.
U plemene ASS se projevuje klinicky bohužel až poměrně ve vysokém věku, cca kolem 6 roku věku, kdy už nemocný jedinec má potomstvo.

I pro toto onemocnění byl vyvinut test DNA, bohužel však tento test diagnostikuje pouze jednu mutaci PRA, tzv. Cord 1. Výzkum sice potvrdil, že 95 % klinických nemocných jedinců ASS mělo diagnostikovánu právě tuto mutaci, a pouhých 5 % mělo jinou formu PRA, kterou nelze tímto testem zjistit, ale pro chovatele to znamená, že i jedinec s výsledkem DNA testu na Cord 1 negativní (čistý) může onemocnět onou jinou formou PRA, pro kterou zatím žádný test neexistuje.

Test provádí opět Animal Health Trust ve Vel. Brit. (stěr slin) – cca 50 lib.
Laboklin GmbH v Německu (z krve) – 100 EUR
Ing. Dostál v Praze

Výsledky výzkumu provedeného ve Spojených státech amerických byly velice špatné (20% čistých jedinců, 38% přenašečů a 42 % nemocných jedinců) a dá se předpokládat, že v ostatních zemích nebude situace o moc lepší . Skandinávští chovatelé začali testovat a výsledky jsou opravdu ne příliš příznivé. Angličané se zatím tváří, že DNA – Test na Cord 1 pro ně není podstatný (bohužel velice dobře tuší, že výsledky by nebyly nikterak pěkné).

V současné době ale již většina chovatelů ASS ve světě zařadila do svého chovatelského programu zodpovědně pravidelné klinické vyšetření očí, kterým se diagnostikuje nejen PRA, ale i další dědičná oční onemocnění jako jsou katarakta a glaukom, která se rovněž v populaci ASS poměrně často vyskytují. Díky pravidelně prováděnému klinickému vyšetření očí je možné diagnostikovat nemocné jedince a vyřadit je z chovu.

Klinické vyšetření očí provádí v ČR celá řada pracovišť (Praha, Pardubice, Valašské Meziříčí, Ostrava, Brno), jejich úplný seznam naleznete na stránce PRA

Vzhledem k tomu, že čeští chovatelé ASS v posledních letech poměrně hodně importují a uskutečňují zahraniční krytí, musíme si uvědomit, že stejně tak, jako „trápí“ dědičné oční choroby chovatele v ostatních státech, tak je budou „trápit“ i u nás, a to zejména pokud zůstaneme k vyšetřování dědičných očních onemocnění lhostejní.


Mgr. K. Tydlitová

 

 

 

 

 

 

 

GENETIKA A DYSPLAZIE KYČELNÍHO KLOUBU

Zdá se, že v genetice platí obecný předpoklad, že je-li genetická dispozice k určité vlastnosti děděna, pak je tato vlastnost chápána jako geneticky zapříčiněná. Navíc je tato vlastnost často přičítána jedinému genu. V tomto případě se jí pak můžeme snadno zbavit tím, že nebudeme postižené jedince používat v chovu.

O dysplazii kyčelního kloubu (DKK) se všeobecně soudí, že není způsobena jediným genem, ale že se jedná o polygenní onemocnění, u něhož je výpočet dědičnosti matematicky velmi komplikovaný.

Na téma DKK bylo publikováno pouze velmi málo seriozních vědeckých studií. Autorem jedné z nich je doktor veterinární medicíny Wayne Riser z Národního institutu pro zdraví (National Institute for Health). V roce 1960 provedl Riser následující pokus. Odchoval téměř sto štěňat ze spojení dysplaztických psů s dysplaztickými fenami německého ovčáka, které byly dále chovány v přesně definovaném prostředí tak, aby se zamezilo působení všech náhodný faktorů. Jejich strava, aktivita a ostatní podmínky byly naprosto identické a jedinou proměnnou byla tedy jejich genetická výbava. Ve věku dvou let byli všichni odchovaní psi utraceni a jejich kyčle byly vyšetřeny pitvou. Ani jeden z potomků dysplaztických rodičů neměl žádnou známku onemocnění dysplazií. Jestliže by jedinou příčinou DKK byly geny, pak by alespoň 25 % psů muselo jevit výrazné známky dysplazie.

Doktor Riser udělal proto další pokus a vychoval několik vrhů štěňat, které krmil potravou s vysokým obsahem bílkovin. Zjistil, že dysplazií trpěla pouze ta štěňata, která byla v dospělosti největší nebo druhá největší z vrhu. V současné době je dobře známo, že vysoký obsah bílkovin ve stravě je jednou z hlavních příčin DKK, neboť způsobuje příliš rychlý růst.

Myšlenka, že DKK je genetického původu má svůj původ zřejmě v roce 1930, kdy Gary Schnelle poprvé popsal DKK u psů v časopisu American Kennel Gazette. Schnelle na základě toho, že podobné onemocnění u lidí bylo považováno za genetické, usoudil, že tomu tak může být i u psů. Tato domněnka byla brzy vzata jako důkaz toho, že DKK je dědičná choroba, bez ohledu na to, že jediný skutečně vědecký pokus na významném vzorku psů (výše zmíněný Riserův), ukazuje na opak.

Statistické údaje říkají, že 30 % onemocnění DKK se projevuje pouze na jednom kyčelním kloubu a u 80 % případů, kdy jsou zasaženy oba klouby, je stupeň onemocnění u jednotlivých kloubů výrazně odlišný. Pochybuji, že vůbec existuje bilaterálně symetrický případ DKK. Protože genetická výbava působí stejně na oba klouby, jedná se o další důkaz toho, že DKK není genetickou chorobou.

Výzkumy zabývající se růstem kostí ukazují, že velikost a tvar kostí nejsou řízeny geneticky. Účelem kostí je podporovat a chránit měkké tkáně. Rostou tak, že osteoblasty ukládají vápník jako odpověď na nedostatek napětí a jsou naopak absorbovány osteoklasty tam, kde je napětí velké. Tímto způsobem jsou utvářeny během procesu růstu a mohou být znovu vytvarovány v dospělosti jako odpověď na následky úrazu.

Mnoho veterinářů a ostatních lidí soudí, že úroveň tělesného růstu je určena geneticky. Je snadné ukázat, že u zdravých jedinců to nemůže být pravda. V přírodě je příčinou růstu vždy potrava. Jestliže by genetická výbava jedince vyžadovala růst a potrava by nebyla v ten okamžik k dispozici, muselo by docházet k růstovým defektům (což nedochází). Růst je tedy řízen potravou. Zdrojem růstu je dělení buněk. Buňky mají určeno, kdy se mohou dělit. Velmi zjednodušeně řečeno, dělení může nastat až poté, kdy jsou v jádru přítomny všechny "základní stavební díly" sloužící pro vytvoření duplikátu množiny chromozomů v jádru buňky. Zdrojem materiálu pro tyto stavební díly jsou snědené bílkoviny, dopravené do buněk a vhodně rozštěpené tak, aby mohly projít do jádra buňky. Vlci, divocí předchůdci domácího psa, jedí tehdy, když něco uloví. Tehdy se maximálně "přežerou". Jejich kořist obsahuje mezi 12 až 18 % bílkovin. Štěňata vlků se krmí se svými rodiči stejným způsobem a všechny jejich buňky, které čekaly na stavební díly, se díky přísunu potravy začnou dělit. Růst je po krátkou dobu velmi rychlý a pak, až do ulovení další kořisti, se téměř zastavuje. Celkově to vypadá jako pomalý postupný růst, ale ve skutečnosti se skládá z jednotlivých rychlých úseků. Klíčem k dysplazii tedy není přejídání jako takové, ale příliš velký obsah bílkovin v potravě. Než byla v průběhu minulého století k dispozici průmyslově vyráběná krmiva, obsahovala strava domácích psů přibližně stejný obsah bílkovin jako strava vlků. S výrobou průmyslových krmiv začalo krmení psů, zejména výstavních, stravou s vysokým obsahem bílkovin, a výsledkem byly první výskyty DKK. V sedmdesátých letech začali výrobci krmiv prudce zvyšovat obsah bílkovin ve štěněčí stravě na 26, 28 a dokonce až 38 %, což mělo za důsledek příliš rychlý růst psů některých plemen. Dokonce i 18 % je víc, než v průměru dostávají ve stravě vlci a ti pak navíc 3 až 4 dny hladoví.

Riser zjistil, že příčinou DKK je biomechanická nerovnováha mezi růstem kostry a silou svalů. (= Síla svalů musí být postupně získávána fyzickou zátěží a být dána zejména jejich kvalitou, a ne rychlým růstem objemu svalové hmoty.) Všimněte si, že to není to samé jako extrémní nadváha, kdy váha těla překročí únosnost kostry. Riser prováděl experimenty se snahou zvýšit sílu svalů. Je třeba podotknout, že to bylo ještě před objevem anabolických steroidů. Zjistil, že cvičením lze u štěňat zvýšit sílu vždy jen o omezenou hodnotu, zatím co u dospělých psů takový limit neexistuje. Zdá se, že příroda má sama zabudovány obranné mechanizmy, které štěně před rychlým nárůstem síly prostřednictvím cvičení efektivně chrání.

Významná je také úloha vápníku ve stravě a jeho poměru k fosforu. Vápníku má být téměř dvakrát tolik, co fosforu a je důležité, že nesmí tvořit více než 2 % stravy rostoucího štěněte. Dokonce 2,2 % mohou být nebezpečná a obsah nad 5 % způsobuje významnou ztrátu na váze. Příliš mnoho vápníku způsobuje menší objem měkkých tkání a tím i hubenější štěňata.

Tedy, dokud štěně nemá velký přísun bílkovin, jeho tělo roste přirozeným způsobem, štěně má dostatek normálního pohybu a nemá žádná zranění, pak mu ani nehrozí DKK. Varování: to co se často na rentgenovém snímku jeví jako dysplazie se při pitvě ukáže být naprosto normálním kloubem. Rentgenové snímky jsou vzhledem k dysplazii špatným prorokem. Druhé varování: Osteoartritida není DKK. Skutečná dysplazie se projevuje obvykle do jednoho roku života a v některých případech se může jednat o traumatickou dysplazii způsobenou úrazem štěněte.

Přesto, že jsme si ukázali, že DKK není přímo způsobena vlivem genů, je tu jistý genetický faktor. Některé alely určitých genů mohou napomoci vzniku DKK více než jiné. Jisté geny například určují biochemické vlastnosti svalové hmoty. Určitá svalová hmota může být náchylnější k úrazům, nebo méně pevná, než jiná, a tím může zvýšit pravděpodobnost vzniku DKK. To ale nelze označit jako genetický původ DKK.

Na základě poznámek Jane Porterové otištěných ve Working Sheepdog News No.5 Vol.23
September/October 2000

 

 


 

 









 

 

 

Epilepsie psů

Epilepsie je onemocnění popisované v humánní medicíně již od dob babylónských v roce 2080 před Kristem. První ucelená monografie, která na dlouhá léta ovlivnila pohled na toto onemocnění pochází ze 4. století od Hypokrata. V období středověku byla epilepsie považována za boží trest. Teprve ve druhé polovině 19. století se díky výraznému rozvoji medicínských věd podařilo prokázat pravdivost hypotézy starší 2000 let, že totiž mozek je výchozím bodem epileptických záchvatů. První zmínky o epilepsii u malých zvířat pochází z první poloviny 19. století. Ve veterinární medicíně se v posledních letech zvedá zájem o toto onemocnění především pro jeho relativně četný výskyt, ve psí populaci kolem 3%! Také jeho sociální význam, vzhledem ke vztahu majitel - zvíře, je nezanedbatelný. V neposlední míře je pak zájem o toto onemocnění umocňován možností jeho využití jako modelu pro zkoumání epilepsie u lidí.

Nejprve je však třeba si ujasnit, co to vlastně epilepsie je a co chápeme pod tímto označením. Epilepsie je pojem užívaný pro označení idiopatické (neznámého původu) epilepsie, tedy funkční poruchy buněk mozku. U nás je toto označení nesprávně používáno k označení všech záchvatů a křečí, tedy epilepsie primární I sekundární.

V momentě záchvatu dochází k abnormální elektrické aktivitě určitých buněk v mozku. Je však velmi důležité, čím byla tato abnormální aktivita způsobena. V zásadě se nabízí tři možnosti:

1. Abnormálně aktivní buňky mozku jsou přímo zasaženy nějakým onemocněním (nádor mozku, infekce..).

2. Buňky mozku jsou ovlivněny nedostatečnou funkcí jiných orgánů těla zvířete (při nedostatečné funkci vnitřních orgánů se v těle hromadí látky, které jsou za normálních okolností zneškodněny a z těla vyloučeny. Protože se tyto látky krví roznáší po celém těle a mozek je nejcitlivější vůči jejich působení, mohou vyvolat záchvatovité, křečové stavy. Samozřejme všechny škodlivé látky- jedy přijaté do těla zvenčí, mohou působit zcela shodně).

3. Abnormálně aktivní buňky jsou "zdravé", nejsou ani ovlivněny nedostatečnou funkcí jiných orgánu, nemůžeme tedy najít žádnou příčinu a jedná se pouze o funkční momentální nedostatek.  Obecně lze tedy rozdělit příčiny záchvatu do 3 skupin:

1. Záchvaty jejichž příčina je v onemocnění mozkové tkáně - primární epilepsie ( záněty, infekce - psinka, nádory, vývojové abnormality - vodnatelnost hlavy, následky úrazu a přímého poškození mozku)

2. Záchvaty v důsledku onemocnění jiných orgánových systému - sekundární epilepsie ( nedostatečná funkce ledvin, jater, srdce, oběhového systému, slinivky břišní, štítné žlázy, nadledvinek, a nebo následkem otravy).

3. Záchvaty bez detekovatelného příčinného onemocnění , tedy "pouze" funkční deficit mozku - idiopatická epilepsie nebo také pouze epilepsie.

Je jasné, že při pohledu na rozmanitost možných příčin záchvatů, je velmi důležité nejprve zjistit, kde je pravá příčina onemocnění, a teprve potom zahájit léčbu . V případě ignorace této možné rozmanitosti, a zahájení léčby antiepileptiky (účinné léčby idiopatické epilepsie) můžeme totiž velmi lehce propásnout některé z důležitých onemocnění, které může mít potom dostatek času, aby se rozvinulo natolik, že jej pak není možno ovlivnit ani po správném stanovení diagnózy a zahájení správné terapie. Jinými slovy, nasazení antiepileptik po záchvatech bez důkladného vyšetření může vést k zanedbání případného onemocnění, které záchvaty vyvolává.

Samozřejmě jsou jistá kritéria, podle kterých lze již na základě průběhu a manifestace záchvatů usoudit o kterou skupinu onemocnění se jedná. Na druhé straně je však třeba sebekriticky říci, že všechny skupiny se co do projevu a průběhu velmi překrývají a riziko zmýlení se, vzhledem k možným následkům takovéto chyby, je příliš vysoké.

Záchvaty, ať už spadají do kterékoliv ze tří výše uvedených skupin, mohou vykazovat neuvěřitelnou šíři a rozmanitost vnějších projevů. Mohou sahat od pouhých záchvěvů, či třesu jednotlivých svalových partií (víčka, pysky, uši) nebo končetin a to za plného vědomí nebo jeho zastření až ztráty. Další možností jsou stavy náhlé ztráty vědomí a bezvládné upadnutí pacienta, jež může pokračovat zvýšeným svalovým napětím krku (často zaklonění) nebo končetin (tonická křeč). Velmi klasickým typem záchvatu je tzv. Grand-mal typ, s úplnou ztrátou vědomí, upadnutím na zem, zvýšeným napětím svaloviny krku a končetin a následnými plovacími pohyby končetin (klonická křeč) a pohyby žvýkacími. Nezřídka dochází k výraznému slinění, pomočení a samovolnému kálení. Jednotlivé typy záchvatů se mohou různě kombinovat nebo plynule přecházet jeden v druhý. Před samotnými záchvaty můžeme někdy pozorovat určitý neklid a nejistotu a změnu chování zvířete (prodromální stádium a aura). Samotný záchvat jak byl výše popsán může trvat od několika vteřin až po několik minut. V případě kumulace mnoha záchvatů následně po sobě hovoříme o tzv. klastrech, v momentě kdy záchvaty na sebe navazují plynule, bez zjevných pauz, hovoříme o tzv. status epileptikus. V dalších částech se pak zameřím na jednotlivé skupiny, jejich hlavní znaky a možnosti ovlivnění.

Primární epilepsie

Onemocnění při nichž je přímo poškozena mozková tkáň. Typickými znaky této skupiny jsou: Progresívní vývoj onemocnění, neúspěšná lécba antiepileptiky (když, tak pouze přechodná), přetrvávající deficity při provedení neurologického vyšetření.

V této skupině se často setkáváme s tzv. hydrocefalem nebo-li vodnatelností mozku. Jde o vývojovou anomálii a proto jsou postižena především mladší zvířata do 1 roku. Typickými plemeny jsou jorkšír teriér a čivava, postižena mohou být však všechna plemena I kříženci. Diagnostika je možná pomocí elektroencefalografie (EEG) a  magnetické rezonance (MRI) případně computerové tomografie (CT), pomocí ultrazvuku pouze při otevřené fontanele (neuzavřený srůst lebky) a pouze zřídka v některých, velmi výrazných případech může určitým způsobem napomoci rtg snímek. Léčba antiepileptiky je neúspěšná. Možnosti medikamentózního ovlivnění produkce mozkomíšního moku, sledující snížení jeho produkce, jsou úspěšné ve vetšině případů pouze na přechodnou dobu (týdny až měsíce). Optimální, ale technicky a finančně velmi náročnou metodou je drenáž mozkových komor pomocí hadičky s jednostranným ventilem do dutiny břišní nebo hrudní. Operace zpočívá v zavedení hadičky s ventilem přímo do mozku.Ventil se otvírá při určitém tlaku mozkomíšního  moku uvnitř mozku a odpouští tak přebytečnou tekutinu dále do hadicky, která ji odvádí do dutiny břišní, kde se vstřebává. Tato operace se úspěšně provádí již po řadu let v humánní medicíně.

Další častou příčinou záchvatů jsou infekce . Infekce postihují převážně mladší a neočkovaná zvířata a mají progresívní průběh. Snad nejznámejším infekčním onemocněním mozku je psinka. Je však třeba říci, že existuje celá řada dalších infekčních a zánětlivých onemocnění, které zůstavají u nás nediagnostikovány, respektive se ztrácejí jako případy psinkové. Dále je třeba zdůraznit, že psinka, ale I ostatní zánětlivá onemocnění mohou mít pouze jediný projev a tím mohou být právě záchvaty. Diagnostika těchto onemocnění se neobejde bez odběru mozkomíšního moku, pomoci může také EEG vyšetření. Léčba těchto onemocnění je velmi složitá a v drtivé většině případů také neúspěšná.

Zřídka pozorovaným onemocněním mozku je tzv. posttraumatická epilepsie . Vzniká, jako následek úrazu hlavy s následnou tvorbou "jizvy" v mozku, která pak může s odstupem I několika roků působit jako elektrický abnormálně aktivní okrsek nervové tkáně a tak vyvolávat záchvaty. Diagnostika je možná pouze pomocí MRI, napomoci může I EEG. Léčba zpočívá v podávání antiepileptik, úspěch je nejistý.

Infarkty mozkové tkáně (ucpání cévy přivadějící krev do určitého okrsku mozku) mohou mít za následek taktéž záchvatovité stavy. Dlužno však říci, že na rozdíl od člověka jsou infarkty u psů spíše vzácností. Diagnostika je založena na zobrazovacích metodách mozku, tedy MRI nebo CT. 

Nádory jsou častou příčinou záchvatů hlavně u starších psů, známe však případy nádoru mozku I u štěňat. Nádory mohou růst velmi dlouho nepozorovaně a projevit se zcela náhlým výskytem záchvatu. Diagnostika je možná pomocí MRI a CT, někdy ji může výrazně ulehčit odběr mozkomíšního moku. Rtg má smysl pouze při hledání metastáz v hrudníku. Terapie je možná chirurgická (operace tumoru velmi náročná a závisí na jeho charakteru a lokalizaci), medikamentózní způsob zpočívá v podávání antiepileptik a cytostatik.   

U štěňat čistokrevných plemen (baset, gordon setr, kokršpaněl, bígl, pointr, německý ovčák, pudl, saluki, border kolie, čivava a další) se setkáváme s tzv. kumulačními onemocněními . U takto postižených jedinců dochází k odumíraní nervových buněk následkem zahlcení určitým substrátem, který vzhledem k jejich nedokonalému vybavení a neschopnosti zpracování těchto látek nemohou z buňky vyloučit. Tato onemocnění se manifestují brzy po narození a jsou progresívní a neléčitelná. Diagnostika je ve většině případů založena na posmrtném histologickém vyšetření mozku.

Sekundární epilepsie

Tato skupina onemocnení je charakteristická taktéž přetrvávajícími deficity nervového systému v období mezi záchvaty. V mnohých případech se pak navíc přidružují projevy onemocnění jiných orgánových systémů (průjem, zvracení, nadměrný příjem tekutin, snížený příjem tekutin, dýchavičnost atd.). Terapie antiepileptiky je v těchto případech taktéž neefektní a v závislosti na příčině je průběh buďto progresívní nebo regresívní.

Mezi nejdůležitější onemocnění této skupiny patří hepatoencefalopatie , tedy záchvaty jdoucí na vrub nedostatečné činnosti jater.Výsledkem je pak otrava mozku amoniakem. Projevem mohou být generalizované záchvaty typu Grand-mal, trvající několik minut a sdružující se do skupin (klaster). Častým příznakem bývá výrazné slinění, bezcílné bloudění po místnosti, dezorientace nebo až úplná ztráta vědomí (koma). Diagnostika onemocnění se neobejde bez specielních testačních odběrů jaterních funkcí, které nejsou běžně prováděny každou laboratoří a vyžadují taktéž specielní podmínky pro odběr a uchovávání vzorku. Nejčastejším důvodem pro jaterní funkční nedostatečnost jsou vrozené vývojové abnormality jaterních cév. Dochází k vývoji zkratu - odbočky, která odvádí krev ze zažívacího aparátu, bohatou na amoniak, místo do jater, přímo k srdci. Takto "nevyčištěná" krev je pak srdcem pumpována do celého těla a mozek, jako nejcitlivější orgán, je pak otráven, což se projeví výše uvedenými příznaky. V případě cévních anomálií je pak možno provést jejich detekci pomocí kontrastního rtg vyšetření. Léčba zpočívá v chirurgické korekci anomálie. Méně náročnou metodou je úprava diety, která vede ke zlepšení stavu, ale z dlouhodobého hlediska (roky), není příliš úspěšnou. Samozřejmě, že nefunkčnost jaterní tkáně může být taktéž následkem infenkce, nádoru nebo cirhózy jater. Tyto příčiny jsou však u psů spíše ojedinělé. Jejich potvrzení je možné pomocí ultrasonografie, biopsie a krevních testů.

Při onemocněních ledvin dochází k obdobné situaci, kdy se v těle hromadí jedovaté látky, jež za normálních okolností opouští organizmus vyloučením do moči. U těchto případů velmi často pozorujeme abnormality v příjmu tekutin a močení (příliš velký nebo minimální příjem a výdej). Zvířata jsou apatická a mohou upadnout až do stavu úplného bezvědomí (komatu). Častým projevem jsou záchvaty. V pokročilejších stádiích zvířata páchnou po moči. Léčba těchto stavů  je velmi náročná a vyžaduje několikadenní hospitalizaci u veterináře. V případě zvládnutí akutního stavu je pak nutno pokračovat v podávání specielních diet.

Jednou z dalších možných příčin záchvatů je nedostatečná funkce štítné žlázy (hypotyreóza). Toto onemocnění může být také spojeno s jinými deficity, jako jsou celková slabost, obrny různých nervů (končetin a hlavy), s poruchami polykání atd. Mnohdy jsou však generalizované záchvaty jediným příznakem. Diagnostika zpočívá v krevních testech a terapie v nahrazení hormonu štítné žlázy každodením podáváním tabletek.

Z dalších příčin sekundární epilepsie uvedu jen krátce křeče způsobené nerovnováhou různých iontů v krvi ( hypokalcémie , známá u kojících fen, disbalance draslíku a sodíku při onemocnění nadledvinek). Další možnou příčinou záchvatů je nedostatek cukru v krvi (hypoglykémie) při některých nádorových onemocněních nebo příliš vysoká hladina krevního cukru (hyperglykémie), při cukrovce. Všechna tato onemocnění vyžadují k diagnostice odběry krve, případně další doplňková vyšetření (rtg, ultrazvuk, EKG).

Idiopatická epilepsie - Epilepsie

Jak již bylo uvedeno, jedná se o nejčastější (50%) příčinu záchvatů u psů (podobně jako u lidí). Samotné záchvaty jsou pak způsobeny dočasnou abnormální elektrickou aktivitou některých buněk mozku, která převýší určitý práh vnímavosti a způsobí tak vznik vlastních křečí. Pro toto onemocnění je typický výskyt prvních záchvatů ve věku 1 - 3 let, postižení čistokrevných plemen a jinak bezpříznakový průběh tohoto onemocnění. Je popsána celá řada plemen u nichž se epilepsie vyskytuje s vyšší četností ( pudl, kokršpaněl,irský setr, knírač, sibiřský haski, bernardýn, foxteriér, bernský salašnický pes, tervueren, horákův laboratorní pes, špic a další). U většiny těchto psů se uvažuje o dědičné komponentě tohoto onemocnění. Pouze u několika málo plemen se podařilo skutečně prokázat genetické zakotvení tohoto onemocnění (kolie, zlatý retrívr, labradorský retrívr, bígl). Idiopatická epilepsie může u těchto plemen vykazovat různé odlišnosti, co se týče průběhu I typu záchvatů. Existuje však klasický mustr, který je typický tomuto onemocnění: První záchvaty typu grand-mal se objeví ve věku 1 - 3 let, a po té jsou zvířata delší dobu (řádově několik měsíců až rok) bez záchvatů. Další záchvaty jsou zpravidla stejné až slabší intenzity, ale intervaly se postupně zkracují, z měsíců až na týdny. V této době už je nutné záchvaty kontrolovat. Čím více záchvatů jedinec prodělá, tím huře se pak kontrolují. Často lze vypozorovat souvislost mezi záchvaty a stresovým spouštěcím mechanizmem (vzrušení, emotivní reakce, strach..). Samozřejmě existují jedinci u nichž onemocnění propukne sadou několika těžkých záchvatů během několika minut až hodin. Z toho vyplývá, že není možno stanovovat diagnózu idiopatické epilepsie pouze na základě průběhu onemocnění, ale je nutno provést celou řadu doplňkových vyšetření. U epileptických jedinců je tedy nutno nejprve vyloučit možnost primární a sekundární epilepsie a teprve až se neprokáže žádná z možných příčin záchvatů, lze uvažovat o idiopatické epilepsii a začít s její medikamentózní terapií. Diagnóza idiopatické epilepsie je tedy diagnóza vylučovací! Léčba epilepsie je doživotní a s touto skutečností se musí majitelé smířit. Na rozdíl od humánní medicíny, kde existuje a účinkuje celá řada antiepileptik, je situace ve veterinární medicíně výrazně odlišná. Většina humánních preparátu je u psů a koček neúčinná a má výrazné negativní vedlejší účinky v případě dlouhodobého podávání. Dalším důležitým momentem při léčbě epilepsie je preference monoterapie , tedy použití jednoho medikamentu, před polyterapií, tedy sučasným podáváním kombinace více medikamentů. Jakékoliv výkyvy a změny typu a dávky medikamentu jsou nežádoucí a mohou vést k těžkým a obtížně kontrolovatelným záchvatům. Při léčbě epilepsie je důležité udržovat stálou hladinu medikamentů v krvi jedince. Toho lze dosáhnout pouze pravidelným opakovaným podáváním. Jedno vynechání dávky tak může mít nepříjemné následky. Taktéž samovolné snižování dávky nebo záměna medikamentů obvykle vede ke komplikacím. Obecně platné pravidlo hovoří o možnosti postupného vysazení medikamentu u pacientů, kteří netrpí záchvaty po dobu delší jednoho roku. I toto vysazování musí pak být postupné a odehrává se po dobu několika týdnů až měsíců. Za úspěch léčby je nutno považovat zeslabení intenzity záchvatu a snížení jejich cetnosti na 4 až 5 záchvatových dnu v roce. Pouze asi 20% pacientu je doživotne bez záchvatů. Asi dalších 25% pacientů se nedaří kontrolovat pomocí jednoho medikamentu a je nutno u nich začít s kombinacní terapií. Asi 5 - 8% z celkového počtu pacientů se nedaří kontrolovat vůbec. Na tomto místě je třeba uvést další obecné pravidlo, které hovoří o zvládnutelnosti epilepsie vzhledem k velikosti psa. U malých a středních plemen je tato úspěšnost mnohem vyšší než u plemen velkých, kde je epilepsie velmi těžkým problémem. V případě vypozorování vyvolávajícího stresového faktoru se samozřejmě stává součástí terapie snaha o eliminaci všech těchto negativních vnějších vlivů. Dalším velmi důležitým momentem jsou veškeré poruchy v zažívacím aparátu jedince. V takovýchto momentech dochází k nedostatečnému vstřebávání medikamentu a následným záchvatům. Tomu lze předejít podáním medikamentu jinou cestou (injekce, čípky..). Velmi častou komplikací u epileptiků jsou pak různé chirurgické a diagnostické zákroky vyžadující zklidnění nebo celkovou narkózu. Existují skupiny medikamentů, které mozek přímo provokují k epileptickým záchvatům. Při jejich použití pak často dochází ke komplikacím během narkózy nebo během probouzení. Proto je nutné, aby všichni epileptici měli patričný záznam ve svém očkovacím průkazu a majitel veterináře na tuto skutečnost vždy upozornil.

Na závěr bych se rád zmínil o několika zásadách v případech, kdy zvíře prodělává záchvat. Nejprve bych rád uvedl, že u mnoha psů může majitel pozorovat určité změny v chování, ještě před nástupem vlastního záchvatu (prodromální stadium, aura). V těchto případech se doporučuje kontaktovat takového jedince a snažit se jej zklidnit. V mnohých případech lze tímto způsobem přicházející záchvat zažehnat. Během vlastního záchvatu je třeba dávat pozor, aby se pes neporanil. Většina jednotlivých záchvatů probíhá tak rychle, že podávání medikamentu formou tabletek je nedostačující, neboť jejich vstřebání ze zažívadel je příliš pomalé (hodiny) a tudíž touto cestou záchvat zastavit nelze. Podání tabletek po záchvatu (mimo bežné pořadí) může mít svůj smysl v prevenci možných následných záchvatů. V případě posobě se rychle opakujících záchvatů (klastra, status epilepticus) je nutné tyto velmi rychle zastavit. Předcházíme tak přetížení ostatních orgánových systému (dýchání, srdce, svaly, játra), ale I vlastního mozku. Efektivní, tedy rychlé zastavení záchvatu je možné pouze podáním medikamntu přímo do žíly, tedy injekční formou. Injekce do svalu je z tohoto pohledu taktéž nevyhovující neboť vstřebávání ze svalu je také příliš pomalé. Možnou eventualitou pro chovatele je použití tzv. rektálních tub, pomocí kterých se medikament (dizepam) aplikuje do konečníku. Takto deponovaný medikament se vstřebává velmi rychle a jeho efekt je patrný během několika minut. Jistě lze na tomto místě doporučit, že v případě opakovaných, skupinových záchvatů je nutno přivolat veterinárního lékaře, který záchvaty zastaví.

Zcela na závěr bych se rád zmínil o životních kvalitách epileptiků. V případě dobrého nastavení medikamentu a kontroly záchvatů (cca 4 záchvatové dny do roka), jsou psi schopni normálního výcviku a bežných aktivit bez jakéhokoliv omezení. Jistá část epileptiků může po zahájení terapie tíhnout k obezitě. V těchto případech je pak třeba hmotnost jedince kontrolovat, nejlépe podáváním light krmiv.

6. dubna 2005

Petr Šrenk Klinika Jaggy, Brno
www.jaggy.cz